NOVÁ DESKA JE NOVĚ I NA MOJÍ NEOJBLÍBENĚJŠÍ POSLUCHAČSKÝ PLATFORMĚ - BANDCAMPU

cermaque.bandcamp.com/album/spole-n-jmenovatel

​

O jednotlivých písních více zde:

​

Představuju songy z nového alba vol. 1/13

 

Gró písně SPOLEČNÝ JMENOVATEL jsem napsal přesně před rokem. Večer jsme u ohně pili horký mošt na konci světa, mošt čerstvě vytlačenej z jablečnejch útrob. Za svítání všichni ještě spali. Jen malej kluk a já jsme si hřáli ruce nad uhlíky v sudu a z mlhy k nám nakukovaly obrovské a klidné krávy, bytosti z řeckýho mýtu. Mošt v kádích přes noc zmrznul, měl barvu ranní oblohy. Na kraji zahrady jsem našel signál. Přišly dvě zprávy. Jedna milostná, druhá nemilosrdná: prezidentem USA byl podruhé zvolen Donald Trump. Zítra se změní svět a s ním se změníme my, horký mošt sevře led, námrazou postříbřený.

 

Píseň nahráli:

 

v Řevnicích: Veronika Coganová: klarinet, basklarinet

ve Velikové: Jakub Navrátil: saxofon

ve sv. Jakubu: Anežka Waneková: zpěv

v Hostivaři: Martin Barinec: bicí

v Brně: Christoffer Strandh: baskytara

v Řevnicích: Jakub Čermák: kytara, melodika, zpěv

 

SPOLEČNÝ JMENOVATEL

 

Oheň si obléká

korunu z třísek a chvojí

Uprostřed člověka

je malé místo

tam se všechno vejde

 

Vítr se polekal

když se otřel se o jilm

Všichni jsme z daleka

a chcem žít nanečisto

jenomže to nejde

 

Tak pojď se chvíli projít

Chůze hojí zmatek

a nejlíp poznáš hmatem

kde svět nakynul

 

Všechny nás do jednoho pojí

společný jmenovatel

Všichni, kdo milujeme, máme

společné maximum

 

Zítra se změní svět

a s ním se změníme my

Změní se významy vět

a z mement budou memy

Testy se stanou z gest

a z dobrodružných cest

jen bitvy o území

 

Milovat musíme teď

Milovat k zešílení

Zítra se změní svět

a s ním se změníme my

Horký mošt sevře led

námrazou postříbřený

 

Ptáš se mě na datum, to nevím

vím jen, že je svátek

včera byl taky

a dnes v noci

podá rámě dalšímu

 

Všechny nás do jednoho pojí

společný jmenovatel

Všichni, kdo milujeme, máme

společné maximum

 

Tak pojď se chvíli projít

k další z křižovatek

na záznamech kamer

zmizet ve stínu

 

Všechny nás do jednoho pojí

společný jmenovatel

Všichni, kdo milujeme, máme

společné maximum

 

Zítra se změní svět

a s ním se změníme my

Změní se významy vět

a z mement budou memy

Testy se stanou z gest

a z dobrodružných cest

jen bitvy o území

 

Milovat musíme teď

Milovat k zešílení

Zítra se změní svět

a s ním se změníme my

Horký mošt sevře led

námrazou postříbřený

 

Tak pojď se ještě projít

​

Představuju songy z nového alba vol. 2/13

 

NO PASARAN

Fašounci zase přifukují slova, jeden z nich teď bude dokonce dštít jed z pozice předsedy sněmovny, kvůli nesoudnosti a zbabělýmu prospěchářství 107 konkrétních poslanců a poslankyň. Doufám, že se alespoň v některých z nich brzo pohne stud a svědomí.

Hubatý siláctví, misogynie, rasismus, národovectví, posměch vůči slabším - to všechno je už nějakou dobu ve světě i u nás zase na vzestupu, a nějakou dobu se proto i ve mně zase střádalo na píseň, která by se vůči těmhle tendencím vymezila.

Ale píseň nevytlačíš, píseň chodí povětšinou sama - taková je alespoň moje zkušenost.

V květnu už byla většina alba nahrána i napsána. Vyrazil jsem do Prahy na dvojkoncert famózních FVCK KVLT a Viktora Oriho. Na Slovensku přituhuje silou ledové vánice a ten děsivej tlak vymačkává na svět nekompromisní hudební klenoty.

Byla to temná mše. Nad hlavama poletovaly manifesty Denisa Banga, stál jsem tam sám uprostřed publika plnýho Slováků a Slovenek, kteří znali aktivistické texty obou kapel zpaměti a zpívali je procítěně a naštvaně s nima. Ta pospolitost na mě udělala silnej dojem a dodala mi naději. Písničku jsem pak napsal na jeden zátah cestou vlakem domů.

Nesmíš se s tím smířit, nesmíš.

 

Píseň nahráli:

 

v Plzni: Pavel Kielberger: basa, synth

v Praze: Magdalena Fendrychová: zpěv

v Řevnicích: Jakub Čermák: kytara, klávesy, zpěv

 

Smíchal: Ondřej Ježek

Vydalo: Indies Scope

 

Fašounci zase

přifukují slova

a čím jsou větší

tím jsou prázdnější

 

Tak dlouho daj se

fráze a lži opakovat

až se i z pravdy

stane shit

 

Svědomí drží tlak

jak píst

Kde skutek utek

Slovo je olovo

Check czech

Vlezdoprdelství

bují tak

až to vidím na stehy

 

Dosaď si národ

hlavně ať je first

zvedneš pár pravaček

mně žaludek

že nation first je zase hit

 

Praská v kostech

V sněmovnách straší

Kostlivci ze skříní

rozlezli se po zdech

až nestačíš scrollovat

Skončily dějiny

Začaly další

 

Ale nesmíš se s tím smířit

nesmíš

Venku šílí ptáci

poslouchej

Když duše nesní

spojení ztrácí

Elohej

Sráží se vesmír

Voda se mění na olej

Ustoupit nesmíš

Ďáblu ruku nepodej 

 

Slepence ropy a hlíny

Dron si tě ve tmě očichá

V ústech se sbíhají stíny

ticho se valí ze břicha

ale smířit se s tím nesmíš

že národ vpřed je zase hit

Když řeka běsní

nepřestaň věřit na břehy

 

Jsme noční chodci

Tenhle svět nás škrtí

jako bonzaje drát

a čím jsem starší

tím se zdá být těžší

mít někoho rád

Ale srdce nemá

maximální nosnost

 

A když je jsou cesty

plné zátaras

vždycky máš možnost

jít lesní stezkou

anebo sám křičet:

 

No pasaran!

 

Nesmíš se s tím smířit

nesmíš

Venku šílí ptáci

poslouchej

Když duše nesní

spojení ztrácí

Elohej

Sráží se vesmír

Voda se mění na olej

Ustoupit nesmíš

ďáblu ruku nepodej 

Jasně mu řekni:

má duše není na prodej

​

​

❂ Představuju songy z nového alba ٭ vol. 3/13 ٭ LALŮČEK

 

Lalůček je vlastně lidovka. Na téma, které je staré jako poezie sama. První polibky stékají po rtech a kůži pomalu jako sladký a hutný likér. Poslední bývají slané od slz.

 

Na sklonku loňského roku prohlásila moje dcera: Už jsem dost velká, abys mě vzal do Paříže! Proti tomu nebyl dišputát. A protože v Paříži bydlej moji blízcí přátelé a skvělí muzikanti Rémy a Raisa, bylo hned jasné, že na nové desce nahrávané po návštěvách a pokojíčcích, zanechají svoji stopu taky. A Lalůček byla jasná volba.

 

U Rémyho s Raisou jsem kdysi na Erasmu tajně bydlel na kolejích pařížské konzervatoře. Během těch 3 měsíců jsem napsal desku Démon v Paříži, a když moje stáž končila, postavili jsme z matrací a peřin nahrávací sluj, takovou komůrku akorát tak pro drobnějšího kytaristu, a tu desku jsme v ní přímo na kolejích nahráli - když zrovna za zdí někdo nezkoušel na trubku nebo pozoun.

 

Mnohý se změnilo. Raisa, byť rodilá Brazilka, je profesorkou francouzštiny s titulem ze Sorbonny. Z Rémyho se stal přední interpret soudobé vážné hudby na kytaru. Přibyly nám děti. Změnilo se mnoho, ale naše přátelství nebo chuť k improvizaci a ki tvoření na hraně všech sil a možnýho času se nezměnily ani o píď.

 

Když děti usnuly, začala Raisa briskně text písně překládat do rodné portugalštiny, zatímco Rémy natáhl v pokojíčku prádelní šňůry a začal na ně zavěšovat peřiny. Do hry se dostalo cavaquinho, tradiční portugalský nástroj, k lidovýmu námětu jako stvořenej. Ve dvou se smutek táhne lépe, natož pak ve třech. Jako už tradičně jsme se u nahrávání tý smutný písničky hrozně nasmáli.

 

Píseň nahráli v Aubervilliers:

 

Rémy Reber: kytara, cavaquinho, zpěv

Raisa Reber: zpěv

Jakub Čermák: zpěv

 

Smíchal: Ondřej Ježek

Vydali: Indies Scope

 

Smutek duši bělí

A jak se to stane

že první polibky

jsou sladké jako Baileys

a poslední jsou slané?

 

Tuhle noc

hoď mi na na na účet

Tma už stoupá z hlubin

La la la lalůček

něžně sevřu zuby

 

Utrhnul se svah

a vše se řítí dolů

Je smutná, smutná noc

a den jiný nebude

 

Má milá, mám strach

že i když usnem spolu

vzbudíme se každý zvlášť

ale teď mi ruku dej

 

Tuhle noc hoď mi na na na účet

Kupid dluhy kupí

La la la lalůček

něžně sevřu zuby

​

​

❂ Představuju songy z nového alba ٭ vol. 4/13 ٭ ROZHOVOR

 

Přísně zdviženej prst Žižkovský věže - mám ho rád. Žižkov je čtvrt s vlastním majákem, přesto v ní pokaždý zabloudím. Čtvrť plná příběhů, nekašírovaný opravdovosti i přehnanejch gest. Do Žižkova je snadné se zamilovat.

Na Žižkově je snadné se zamilovat.

 

Kolik takovejchle rozhovorů na Žižkově už proběhlo? Kolik jich tam probíhá zrovna teď? Blíží se úsvit, dva nazí milenci si v kuchyni připalují od plamínku plynovýho sporáku a brání se představě blížícího se dne, kdy budou muset zase dospěle fungovat ve světě, kde se cení víc siláctví než něha a kde je odplata častější, než odpuštění.

 

Doběhneš tramvaj, bezmyšlenkovitě sáhneš po mobilu a jedním pohybem palce se dostaneš od vtipného memu k videu právě zbombardováné nemocnice. Pře čerstvě pokousaný ret se převalí vzdech, vyhlednéš z okna a všimneš si, že na nebi pořád visí měsíc, někdo ho přes noc skrojil jako roztočenej kebab. Říkáš si, že někdo už dlouho takhle ukrajuje i z tebe.

 

Píseň nahráli:

 

v Řevnicích: Veronika Coganová: basklarinet

v Praze: Martin Barinec: bicí, basa

ve sv. Jakubu: Anežka Waneková: zpěv

v Řevnicích: Jakub Čermák: melodika, klávesy, zpěv

 

Smíchal: Ondřej Ježek

Vydalo: Indies Scope

 

Řekla mu mírným hlasem, ať se domů vrátí

Lehl si na zem s tím, že kompas dávno ztratil

černá noc ukrajuje měsíc jako kebab

prošel jsem tisíc ulic, každá byla slepá

 

Řekla mu: dobře víš, že najde ten, kdo hledá

Řekl jí: moje cesty svedl svatý Medard

Řekla mu: přece víš, že kdo se dívá, vidí

Zeptal se, platí do dál i ve světě lidí?

 

Kde řeč tak schvátil vztek a sněť ironie

že snazší, než se potkat, je snažit se míjet

kde v přímém přenosu feed do mysli ti mačká

obrazy hořících těl spících na kapačkách

 

Řekla mu mírným hlasem: podej mi své ruce

modlím se za plameny, za vodu i ocel

za kvarky i za slova, jež jsme znásilnili

když místo tajemství jsme svěřili jim účel

 

Jako roj vzteklých včel se jazyk rozebzučel

Svět praská vztekem, který dluhy vyboostily

Siláctví je projevem slabosti, ne síly

Modlím se za toho, kdo vystaví nám účet

 

za hnízda na traffech i za výstřely v bouřce

za vlídné průvodčí i kulturisty z Wishe

modlím se i za tebe, dodala pak tiše

Řekla mu mírným hlasem: podej mi své ruce

 

Do vlasů zašeptal, že je dávno drží

Mluvili celou noc pod Žižkovskou věží

a když pak řeč zmizela jak dým v digestoři

viděli vlastní těla, že už taky hoří

 

Úsvit slil svodidla i osnovy bez not

slil trakční soustavy i labyrinty čipů

slil střelky kompasů i brzdné dráhy zipu

dvě tlukoucí srdce pak chvíli spojil v jedno

​

 

❂ Představuju songy z nového alba ٭ vol. 5/13 ٭ MALÁ LESNÍ MŠE

 

Malá lesní mše je nejstarší písní na novém albu. V září 2023 jsem hrál na křtu krásné sbírky Mýtinami básnířky Kláry Krásenké. Klára mě pozvala na procházku do svého "rodného" lesa, odkud spousta jejích veršů sbírá sílu tenkými, ale pevnými kořínky.

 

Šli jsme podzimním podvečerem a měřili krajinu slovy. Z nízké psárky se tyčily holé soušky a svědčily o tom, že les ještě nedávno sahal o kus dál. Klára vyprávěla smutné i anekdotické příhody o místních bystřických postavičkách, o zlodějích kol a dealerech pika. Příběhy vnitřních periferií, které se v mnohym podobají mým rodným Sudetům.

 

Za soumraku jsme se usadili na mýtině pod statným dubem, v měkkém světle připomínalo jeho listí břicha ryb. Vytáhl jsem z batohu mešní víno a myrrhu, které jsem dovezl z Prahy, Klára rozhrnula listí a spadané žaludy a sloužili jsme malou lesní mši, za tuláky vnitřní i vnější, za syny, co se nevrací, i za matky, které na ně čekají za rozbitým plotem.

 

Píseň nahráli:

 

v Holešovicích: Julie Goetzová: piano, viola, zpěv

v Hostivaři: Martin barinec: basa, bicí

ve sv. Jakubu: Lucinka Waneková: zpěv

v Řevnicích a Holešovicích: Jakub Čermák: kytara, zpěv

 

Smíchal: Ondřej Ježek

Vydalo: Indies Scope

 

Sloužíme malou lesní mši

pro zástup pavouků a mšic

ať světlo stíny zaplaší

Dědičná vina je jen glitch

 

Měsíc ti šíji poprášil

Choulíš se ke mně blíž a blíž

Dubové listí - ploutve ryb

Vteřiny slasti - věky chyb

 

Sousedka podá ti med

Její syn vaří perník

tak trochu sklopí oči

 

Tenhleten báječný svět

že prý je podplacený

Hraje se bez rozhodčích

 

Rozhodnout proto musíš ty

A rubáš kýmsi ušitý

z temné tmy bílým stehem hvězd

na vlastní zádech pevně nést

 

A když je tíha největší

a z očí drolí se myrrha

dej sloužit malou lesní mši

ať dechem hebkne modlitba

za syny, co se nevrací

za prodejce pika i zloděje kol

za cestu, která nemá cíl

 

za všechnu bolest off record

za matky, které odpouští

i viny, které nelze snést

za těžký rubáš černé tmy

prošitý bílým stehem hvězd

 

Opři se, teď jsi v bezpečí

Odpočiň s hlavou na klíně

Zítra se v srnku proměníš

a zmizíš v nízké smrčině

 

Dám sloužit malou lesní mši

pro zástup pavouků a mšic

ať světlo stíny zaplaší

 

Za syny, co se nevrací

za prodejce pika i zloděje kol

za cestu, která nemá cíl

za všechnu bolest off record

za matky, které odpouští

i viny, které nelze snést

za těžký rubáš černé tmy

prošitý bílým stehem hvězd

sloužíme malou lesní mši

 

 

❂ Představuju songy z nového alba ٭ vol. 6/13 ٭ JMÉNA MĚST

 

Vůbec nerozumím tomu, jakým způsobem se v Čechách vede debata o konfliktu mezi Izraelem a Palestinou, a je mi z toho zle. Je mi tak zle a smutno z toho, jak se u nás i jinak velmi soudní, moudří a empatičtí lidé při konfrontaci se skutečností nelidsky upínají k podivným kulturním válkám a jakési až ideologické potřebě úplně abstraktní, od faktů oproštěné spravedlnosti - namísto přirozenýho lidskýho soucitu a piety, o slepém popírání dostupných svědectví a čísel, v který se proměňujou lidský životy, nemluvě. Starozákonní "oko za oko, zub za zub" mi bylo bytostně protivné už jako klukovi, z aktuálního "deset tisíc očí za oko, deset tisíc zubů za zub" je mi na zvracení.

 

Bylo 7. října 2023. Tisícovka zfanatizovaných vrahů, zfetovaných náboženstvím, potřebou pomsty a zjevně i ostře účinnejma drogama vtrhnula do Izraele, aby zabíjela neviňátka. K Izraeli mám silnej vztah a když jsem četl první zprávy, sevřel mě hroznej žal. Zapálil jsem svíčku a spálil si prsty. První myšlenky patřily přirozeně obětem a jejich rodinám. Mám v Izraeli kamarády a známé hlavně mezi muzikanty a, když jsem četl podrobnosti o útoku na festival, děsil jsem se momentu, až se jméno některého z přátel ocitne na seznamu obětí. Myslel jsem ale i na vrahy samotné - na zmasírované kluky, které životní okolnosti natlačily do tak slepého bodu, že se dar života rozhodli naplnit způsobením tak neospravedlnitelnýho neštěstí. A myslel jsem - taky snad přirozeně - i na obyčejné Palestince, na jejich tragickej osud celoživotních rukojmí, bál jsem se odplaty zcela zjevně nebezpečnýho zlosyna Benjamina Netanjahua a jeho nejposlednější psychopatické administrativy. Že ta odplata nakonec bude tak bestiální, tak nemilosrdná, tak apokalyptická, toho jsem se nenadál.

 

Nazítří jsem napsal tuhle písničku, respektive její první verzi. Text byl původně třikrát tak dlouhej a píseň měla formu táhlého žalozpěvu - mnohem později jsem ji zmačkal do finálního výkřiku, kterým ve skutečnosti tahle písnička od počátku je. Vztek a prosba, ať se koloběh viny a trestu konečně zastaví. Když Eliade psal o cyklickém času, vždycky mi idealizovaně imponovaly sklony starších společenství k restartum, k svátkům, kdy všechny vztahy začnou z čistého listu - a odpuštění je tak přirozenou součástí ritu...

 

Jména měst. Město jsou lidi a vztahy mezi nimi - jak říkává nejmladší z bratrů Okamurů, architekt Osamu. Poprvé jsem si to fyzicky uvědomil, když jsem kdysi viděl záběry bombardovaného Aleppa. Měl jsem pocit, že umírá zvíře, že hyne mnohočetný organismus, resp. ekosystém, který má všechny předpoklady se rozvíjet a kvést - a zároveň může shořet v minutě jako starozákonní oběť. Brečel jsem. Stejně jako pozdějš u záběrů z Rafahu nebo z Bachmutu. Všechna ta města v písni zmiňuju v naději, že z nich nezůstane jenom jméno. Že pouhá jména nezůstanou z nás všech. Že příběh všechna jména přečká a jednou se z něj někdo poučí. Lidi si dovedou způsobit strašlivé - ale i nádherné věci. Pořád nějak záhadně věřím, že ta druhá potencialita převáží.

 

Píseň nahráli:

 

v Brně: Chris Strandh: trubka

v Řevnicích: Jakub Čermák: kytara, zpěv

Smíchal: Ondřej Ježek

Vydalo: Indies Scope

 

O azbest buší déšť

a krev malých dětí

Spálíš si prsty

když chceš rozžhnout svíčku

 

'Tatínek nepřijde'

Duní holé věty

Bůh zkouší člověka

a testy někdo switchnul

 

Proč musí trpět Izrael?

Proč musí trpět Palestina?

Přitom je odevšad do ráje

stejně daleko

 

Kéž dneska Pámbů je

a kéž je s nima všema

trest ani vina

kéž ho nezajímá

a kéž nemíří

naslepo

 

Někdy se tíha vykrátí

ale častěji se sčítá

Odpusť, že nemám sílu

tvoji tíhu nést

 

Šeptám si jména měst

do nočního ticha

Měsíc si stáhnul hidžáb

Déšť buší o azbest

 

Šeptám si jména měst

na paměť nám živým

Mariupol, Bachmut, Rafah

Mosul, Aleppo

 

Kéž dneska Pámbů je

a kéž je milostivý

Trest ani vina

kéž ho nezajímá

a kéž nemíří

naslepo

​

❂ Představuju songy z nového alba ٭ vol. 7/13 ٭ REJNOCI

 

Když člověk napíše přes tři stovky písniček, je přirozený, že některý nikdy ani nedoputují na podium. Zůstávají za mnou jako svědectví okamžiku, otisky prožité intenzity vyražené výžehem srdce do hřbetu času. Tuším, že takový bude osud i písně REJNOCI, která je především vyznáním lásky, docela prostým a intimním.

 

Koncem loňského roku jsem se hodně vracel k hudbě, kterou jsem poslouchal kolem svých dvaceti. Giant Ant Farm, rané Cocorosie, Beirut... Notně se to otisklo i do mých úvah o tom, jaké aranže by měla nová deska mít. V představách mi vířily hravé samply denních předmětů a dětských nástrojů a hodně jsem dychtil mít na nové desce dechy, v hlavě se mi od začátku honily minimalistické melodické motivy.

 

Svízel je v tom, že neumím noty. Nahrál jsem proto nejprve melodické motivy na dětskou melodiku, kterou dostala Agátka k Vánocům, a potom nechával demíčka porůznu přehrávat opravdovými muzikanty/dechaři. Jako byste na náhrobek načrtli nápis tužkou a pak ho nechali obtahovat rytci a zlatníky. V Rejnocích jsem takových propletených motivů na melodiku vymyslel a nahrál asi dvanáct, některé jsou v pozadí ostatních nástrojů stále slyšet. Na celém albu tak poletují a probleskují duchové. Mám dojem, že to albu dodalo na plasticitě.

 

Píseň nahráli:

 

v Zákolanech: Vojtěch Vasko: harmonika, kontrabas a Eliška Vasko: safoxonový fouk

v Brně: Chris Strandh: trubka

v Řevnicích: Veronika Coganová: basklarinet

ve Velikové u Zlína: Jakub Navrátil: saxofon

v Řevnicích: Jakub Čermák: kytara, zpěv, melodika

 

Smíchal: Ondřej Ježek

Vydalo: Indies Scope

 

Nemusím rozpoznat

cumulonimbus

abych se připomát

z těžké vůně deště

 

tak jako nemusím povolat studnaře

aby mi došlo, že v tvých očích

mi spíš hrozí pád

než utonutí

 

a tak si šeptám

vlastní jména mraků

a místo deep divu

učím se létat…

 

Vstupuju do tebe

družice do noci

 

couvám a dorůstám

vznáším se nad zemí

 

chytám tě za ústa

a pevně dlaněmi

svírám tě na bocích

 

abych se neutrh

jak v poušti proroci

 

abych se nevznesl

krví jak lymfocyt

 

aby se najednou

bez tebe neocit

 

abych tě potkal na konci

 

V očích ti plachtí rejnoci

Řekni mi, jak ti pomoci

 

Tma přede mnou

tma za mnou

tma pode mnou i nade mnou

tma doleva i doprava

 

Hlava je výběrčí

a srdce zástava

dluhu, co nikdy neskončí

 

Jako pes z kaluže

upíjím z tvé kůže

potem se ve tmě lesknoucí

 

Vstupuju do tebe

couvám a dorůstám

abych tě potkal na konci

 

v očích ti plachtí rejnoci

v očích ti plachtí rejnoci

 

 

❂ Představuju songy z nového alba ٭ vol. 8/13 ٭ DRAG QUEEN

 

Otázka „Co tím chtěl autor říct?“ mi je podezřelá už od základky.

Někdy svět do duše chrlí obrazy a myšlenky jako zápalné lahve - a psaní je především instinktivní reakcí, první pomocí, která člověku zabraňuje shořet nebo vyhořet.

Vysvětlovat smysl básně je stejné jako vysvětlovat smysl vtipu nebo milostnýho vyznání. Kouzlo se vyplaší a nefunguje.

Poezie, humor i éros jiskří nejlépe, když jsou si vnitřní světy obou participantů komunikace něčím příbuzný.

Společný jmenovatel.

 

Sním o světě, kde by lidé respektovali jinakost ostatních a necítili se jí být ohrožení. Věřím, že křehkost není slabost. Mám obavy z války, ale nikdo mě nikdy nepřipraví o naději.

Jestli to máte podobně, těžko vám k týhle písni napíšu víc. Pokud to cítíte opačně, poslechněte si ji, přečtěte si její text, třeba to klikne a pohne vás k větší laskavosti. Anebo si mě odchytněte po koncertě a můžeme složitost světa probrat z očí do očí. Zvu vás na malý pivo.

 

Píseň nahráli:

 

v Hostivaři: Martin Barinec: bicí, basa

v Holešovicích: Julie Goetzová: housle

v Řevnicích: Veronika Coganová: klarinet

v JáMoru: Kvietah: zpěv

na Žižkově: Zuzana Barincová: zpěv

v Řevnicích a JáMoru: Jakub Čermák: kytara, zpěv, melodika, irské bouzouki, Yamaha PSR-E360

 

Smíchal: Ondřej Ježek

Vydalo: Indies Scope

 

Jsme slepí, slepí jako myši

Jsme slepí a konstantně sleepy

Jsme holátka ve tmě

a jen tušíme, že venku bouřka kypí

 

Tabulky i plány smete déšť

nezhojený rány smete déšť

i tábory kárný smete déšť

 

Drony mohly sázet stromy

a místo toho vraždí

Do stejný řeky nevstoupíš dvakrát

ale nejmíň tisíckrát

Ale zla se neboj, zlo je zkratkou ke smrti

a nevydrží navždy

proto si tak rádo chodí k cizím brát

a kostmi plní shopping cart

 

Není už nic jako čistý štít

ale hlavně si, prosím, nenech vzít

svý pravý jméno, svou křehkost, svoje váhání

svoje skleněný dny

 

Nenech si namluvit

že příběh vtěsnáš do storýčka

válčí se o pozornost, o naše těla i mysli

slova jsou nemocná a musíme je hýčkat

a válet je po půnebí jako vzácný ryzlink

 

Není-li zbytí, klidně řeč pošpiň

ale pak ji utři

věř mi   

i mý srdce je moshpit

v kterym lítaj lahve

po zlym pití

ale nechci kopat kolem sebe

nechci bušit pěstmi

 

 

Nechci bušit pěstmi

Chci tančit jako drag queen

Když měsíc jako leknín

pluje po nebi

Miluju tě, řekni

Než se světlo v řasách

roztřepí

 

Mlhou a trním se blíží tanky

jak obrovští krabi

a je jim jedno, že se nekonečný vesmír vměstná do dvou slabik

Ale i kdyby nutili tě zabít

a místo hostií na ret

kladli ti čipy platebních karet

a kostmi plnili tvůj shopping cart

I kdyby vyrvali ti duši

vypěstuj od semínka novou

čeká tam ve tmě slepá a holá

i ona je nekonečná

i když zrovna malinká

 

Z grázlů se stanou nanejvýš prezidenti

ale ty je můžeš přerůst a zachovat se laskavě a správně

i kdyby jen jednou, na konec a na dně…

 

Jsme slepí, slepí jako myši

Jsme holátka ve tmě

a jen tušíme, že se bouřka blíží

 

Nechci bušit pěstmi

Chci tančit jako drag queen

Když měsíc jako leknín

pluje po nebi

​

​

 

❂ Představuju songy z nového alba ٭ vol. 9/13 ٭ THE EMBERS AND THE STARS

 

Erazim Kohák patří k mým nejoblíbenějším filosofům, resp. autorům vůbec.

Jeho nejspíš nejznámější knížku The Embers And The Stars, kterou psal na thoreauovské samotce samotce v lesích Nového Hampshiru, jsem si kdysi pročítal v angličtině. Loni na podzim jsem se ale vypravil do Karolina pro její revidované české vydání Oheň a hvězdy - a Kohákovo myšlení se jako už tolikrát znova stalo přirozeným rámcem a pozadím mých vlastních pocitů.

 

Uhlíky a hvězdy jsou rozpětím, ve kterym se citlivost duše napíná do maxima. U ohně pod hvězdným nebem - stejně jako v milostném objetí - si člověk obzvlášť připomíná, že jedinou konstantou je proměna.

 

Z Koháka těžko vypisovat, patří k autorům, u kterých bych si nejradši podtrhával celé kapitoly. Ale otevírám knížku a vybírám namátkou: "Filosofický náhled nevzniká jen úžasem. Úžas dovede být i hrůzný. Nadhled a náhled vyžadují doplnění úžasu láskou. Protismyslné dary tmy, samoty a bolesti mi připadají jako dramatické závorky praktického rozumu, které vylučují rozptýlení a umožňují člověku, aby o smyslu života nejen dumal, nýbrž jej nahlédl. Doslova, aby jej uviděl."

 

Píseň nahráli:

 

v Řevnicích: Veronika Coganová: basklarinet

v Zákolanech: Vojtěch Vasko: kontrabas

ve Velikové: Kuba Navrátil: saxofon

v Řevnicích a JáMoru: Jakub Čermák: kytara, zpěv

 

Smíchal: Ondřej Ježek

Vydalo: Indies Scope

 

Už je nás hodně, moje malá

už je nás hodně, možná moc

Dříve se města nocí bála

Teď se měst bojí sama noc

A čím víc světel, tím míň světla

A čím víc řečí, tím míň slov

která by za vyřčení stála

padá mlha na Žižkov

 

Jako list eukalyptu

mnu si tě mezi prsty

možná by bylo líp tu

jen nevím, jak se brzdí

A ty sis taky zvykla

být celé noci sama

srdcem se blbě viklá

když ztvrdne na diamant

 

Už je nás hodně

Ve šramot se tříští kánon

A čím víc lidí

tím víc samot někde stranou

Světlo se tiskne na sítnici

Poprvé tě vidím nahou

Nevím kam se řítí svět

ale věřím

v sílu náhod

a že v každé vrstevnici

smutku

je složený fraktál

štěstí

zvěří vyšlapaná zkratka

jednodušší, než se zdá

Zbývá jen hrát uhlíkům

a hvězdám

Srdce je na lásku ready

vždycky

 

Zbývá jen hrát

uhlíkům a hvězdám

The embers and the stars

Divoce se smát

a nevědět, kdy přestat

kdy přestat mít rád

 

 

❂ Představuju songy z nového alba ٭ vol. 10/13 ٭ TANČIT S TEBOU V KUCHYNI JE NEJVÍC

 

Popud k napsání písně TANČIT S TEBOU V KUCHYNI JE NEJVÍC

byl jednoduchej:

Agátka pouštěla na youtube písničky a v kuchyni, která je zároveň mojí pracovnou, obývákem a ložnicí, jsme spolu tancovali dle inštrukcí videolekcí Let's dance.

A mě znova zasáhlo uvědomění, že nehledě na muj bohatej život a lány těžko uvěřitelných příběhů a chvil, který jsem stačil prožít, zkušenost rodičovský lásky je o celý eóny vpředu. Mám báječnou dceru a chtěl jsem jí to zase jednou napsat i do písničky.

 

Naprostou většinu aranží jsem nahrál na věci, které jsem posbíral po bytě, kuchyňské potřeby, kolečka plastovýho holuba v buráku, kterýho mi dala kapela v New Yorku, a na Agátčiny dětské klávesy Yamaha PSR-E360 - které vůbec hrají na celé desce významnou roli. Snímal jsem je specifickým způsobem: k repráčkům kláves jsem přistavil slušný studiový mikrofon zapůjčený od Adama Veselého, a točil tak analogově zvuky pián, syntetických bong i ptačího zpěvu přímo z chrastící ozvučnice nástroje. Prostě dětská píseň. Píseň pro děti. Píseň dítěte. Píseň dítě.

 

Nahráli:

 

v Hostivaři: Martin Barinec: bicí

v Řevnicích: Jakub Čermák: vše ostatní

 

Smíchal: Ondřej Ježek

Vydalo: Indies Scope

 

Viděl jsem úsvit

přes větve břízy

Hltal jsem ústy

zmrzlou mořskou tříšť

Negevskou pouští

provázel mě Coltrane

Staženým okýnkem

jsem křičel

že nikam nepatřím

 

Na plné dálnici

hádal jsem se s Bohem

a pak ho prosil o přídavek

sám uprostřed řeky

U poštolek studoval jsem swag

A flow u bouřek

Byl jsem hrdý, že jsem člověk

a pak se choval jako zvíře

 

Hryzal jsem do bradavek

v katedrálách

a miloval se v márnici

Vypil jsem Smrt odpoledne

a ani kapku nevycint

 

Těla se chvěla

jako vodopády nad propastí

když se spouští

dolů

 

Řekl jsem: Děkuju

Řekl jsem: Odpouštím

 

V odkvetlém bodláčí

vyslechl mě přítel

Snídal jsem s cikány, s poslanci

i s věštci

Řekl jsem: Promiň

Řekl jsem: Vítej

V bolesti učil se

říkat i: Nechci

 

Řekl jsem: Stačí

a pak se rozmyslel

a vodním drakům

se otíral o hřbet

Zpíval jsem, kázal i brečel

na křtech, na svatbách

i pohřbech

 

Ale tančit s tebou v kuchyni je nejvíc

 

Do tmy jsem vešel

abych se změnil

Vedly mě síly

co vedou příliv

Četl jsem verše

měnil je v geny

Řekl jsem: miluju

Věděl, že příliš

 

Viděl jsem tátu

když pohnul horou

Viděl jsem zblízka smrt

a dvakrát i porod

Běžel jsem nahý lesem

jako hříbě chrámem

Četl jsem příběh

Napsal jsem báseň

Zvedl jsem škebli

Položil kámen

 

Ale tančit s tebou v kuchyni je nejvíc

​

​

 

❂ Představuju songy z nového alba ٭ vol. 11/13 ٭ GLITTER

 

Celá tahle deska by nevznikla nebýt jednoho odvážného skoku na záda na Střeleckém ostrově v září loňského roku. Taková vcelku věrná varianta na pohádku Čert a Káča. 

Několik dní předtím vydal stárnoucí snílek Manu Chao novou desku s prostým názvem: Viva tu. Ať žiješ.

 

V šatně Bike Jesus mi někdo na obličej nanesl stříbrný glitter. Venku jsem vzhlédl k nebi a všimnul si, že v té šatně se mnou muselo být taky. Nebo jsem se v něm už vyválel a zapomněl na to? Začaly týdny pozdního pití Mezcalu a brzkých běhů na ranní vlak s novým Manu Chaem v uších. Viva tu. Rozkaz, kapitáne!

 

Odjakživa jsem zmatenej při otázce: „Jak se máš“? Netuším, za jak dlouhý časový úsek a do jakých podrobností odpovědět. Obvykle z tohoto konverzačního zákrutu vykluzuju nějakou automatickou frází jako „mám co pít, mám co číst.“ Minulý podzim jsem ale výjimečně často mohl odpovědět prostě: Dneska líp.

 

Píseň nahráli:

 

v Zákolanech: Vojtěch Vasko: kontrabas

v Kostelci nad Černými lesy: Adam Veselý: hammondky

v Řevnicích: Dominika Horner: zpěv

ve sv. Jakubu: Lucie Waneková: zpěv

v Řevnicích a JáMoru: Jakub Čermák: kytara, zpěv, melodika, klávesy, serepetičky

 

Smíchal: Ondřej Ježek

Vydalo: Indies Scope

 

na stole čtyři Mezcaly

šedý kouř zakalil tvůj dech

Come stai? Nevím, dneska líp

dneska jsem dýmem na tvých rtech

 

sto roků už jsme nespali

dýcháme v sobě tête-à-tête

až usneš, lunu zapálím

poslední z dnešních cigaret

 

ve velkém těle duši malou

nesu si dneska v noci Prahou

v uších mi šeptá Manu Chao

snažím se význam vyplést z náhod

 

snad byla města stvořena

pro skryté potřeby

holubů a vrabců

možná, že města tajně patří

ptactvu

 

když na nebi

 

třpytí se bílý glitter hvězd

a jako milenec

dotýká se vítr cest

​

​

❂ Představuju songy z nového alba ٭ vol. 12/13 ٭ TI AMO

 

Za každou deskou, i za tou aktuální, zůstává hromádka suti, ze které trčí pocity, črty, sloky a písně, které se do finálního výběru nedostanou.

TI AMO na oné hromádce málem skončila taky. Do poslední chvíle jsem váhal, jestli na albu takhle explicitní a jmenovité vyznání nechat.

 

Jakkoliv vždycky usiluju o nějakou míru obecnosti, co naplat, moje písně jsou většinou niterně intimní a vycházejí z osobní zkušenost.  Sám jsem na to už zvyklej, ale ve chvíli, kdy do písně zapletu i někoho dalšího, nutně to v sobě nese i riziko bolesti. Nakonec jsem se nechal přesvědčit a píseň na desce zůstala. A jsem zpětně rád, bez ní by tohle album/svědectví o lásce nebylo úplné.

 

Píseň jsem psal a prožíval v jednom z mejch nejmilejších domovů - v lubenskejch lázních, kde jsme s kamarády a dětma slavili konec roku. Teda: všichni slavili a Ondra Slavík celé dny ladil Ungerovic staré piano. Později mi doma moc krásnej klavír nahrál i do týhle písně.

 

V Lubné a okolí se na stromech v nezvyklym množství kulatí jmelí. Lubenský lampiony. Honza Unger mi vysvětloval, že podle výskytu jmelí poznáš, kudy krajinou táhli drozdi. Stopy a znamení. Kéž bychom se víc vyznali i v těch, které si nosíme v sobě.

 

Píseň nahráli:

 

v Praze: Ondřej Slavík: piano

v Řevnicích: Jakub Čermák: kytara, zpěv

 

Smíchal: Ondřej Ježek

Vydalo: Indies Scope

 

Nevěřím na žádný konečný tvar

ale pro tvůj smích

bych obětoval býka

 

Je ráno

Andělé vystupují z par

a prosí

ať se ještě neoblíkáš

 

Ti amo, Dominika

 

Štěstí není bez rizika

jedno v druhém bují

a chyby, které stojí za to

se nejlíp opakují

 

Táhli tudy drozdi

a teď na zmrzlé bláto

svítí bílé jmelí

stopy a znamení

v krajině i v lidech

 

Vítr se opřel do zdi

někdo ji postavil

a někdo jiný zboří

člověk není pomník

člověk je příběh

 

Učím se v tobě

nerozumu

ale vlastně se jenom

vracím domů

 

Paprsek krouží po námraze

jak špička jazyka

 

Světlo se vody

jako já tebe

rádo dotýká

 

Ti amo, Dominika

​

​

❂ Představuju songy z nového alba ٭ vol. 13/13 ٭  DIVOKÝ DNY

 

Stejně jako předposlední píseň, i závěrečný track DIVOKÝ DNY má kořeny v Lubné. Jak se takovejm písničkám říká? Dovětek? Cancour? Outro?

 

Šli jsme s dětma úvalem, mrholilo, ale děti si toho vůbec nevšímali a v běhu na poli nabalovali na boty podkovy z bláta. Takhle vypadá štěstí.

 

Poslední písničku jsem si nahrál už bez hostů. Zbýval poslední nástroj z dětského pokojíčku, kterej jsem na desce ještě nepoužil: maličkej synťák Volca, co jsem po konzultaci s mistrem Ondrou Ježkem dal Agátce v červnu za vysvědčení.

Nastavil jsem BPM a rozmlžil se okolo kytary jako ten letní déšť na Vysočině.

 

Třináctá písnička na třináctý album. Věnovaná mrtvejm vlaštovkám z utrženýho hnízda.

 

Smíchal: Ondřej Ježek

Vydalo: Indies Scope

 

Byly to divoký dny

 

Slaný pot stéká po čele

a rudé brože jeřabin

zdobí lány jetele

a všechno je tak

jak má být

 

Vidíš plakat přítele

že to, co chránil, zavraždil

Nohy se derou podbělem

Co bylo jednou, je navždy

 

Děti se honí po poli

a neví, že už mrholí

Krvavé oči jeřabin

ví, že jsme všichni wannabe

 

Byly to divoký dny

 

 

 

 

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------





31. 10. 2025 vyjde nová deska Cermaque: Společný jmenovatel

Zatím si z ní můžete poslechnout 3 singly: